Rok 2018 je tady! A jak tomu bývá, s příchodem nového roku si každý z nás vytváří bilanci roku předchozího, hodnotíme, co se nám povedlo, na co bychom raději chtěli zapomenout. Zároveň však do nového roku vstupujeme s určitým očekáváním, nadějí. Jedno malé poselství přináší i naši osmáci se svým hlavolamem ukrývající srdce. Toto srdce, symbol lidskosti, bylo vytvořeno do soutěže Srdce s láskou darované a žáci by jej chtěli věnovat všem lidem, aby nezapomínali na to, co znamená BÝT ČLOVĚKEM.

Srdce s láskou darované

Osamělá postava se trmácela krajinou. Ale ne líbeznou krajinou plnou života, nýbrž krajinou, kde byste život hledali marně. Z nádherných lesů, které byly dříve ozdobou tohoto kraje, se stala pohřebiště pokrytá kobercem suchých, mrtvých větví a smutných zbytků kdysi silných a zdravých kmenů. Jen ty ještě matně připomínaly, že tohle místo kdysi nebylo takové, jaké je teď. Skučící vítr občas rozvlnil hladinu malých jezírek, ale té tekutině v nich by se jen stěží dalo říkat voda.

Postavu to však nechávalo chladnou. Při jejím bližším zkoumání by se dala nazvat člověkem, nebo tím, co z něj zbylo. Otrhané cáry jakési látky na ní visely, nohy měla hubené jako párátka, záda ohnutá. A pokud byste se té postavě podívali do očí, jiskru a chuť k životu byste v nich nenašli. Tomu člověku chybělo srdce. Ne že by mu jej vyrvali násilím, to ne. On sám si ho vyrval dobrovolně. A čím je člověk bez srdce? Ničím. Pouhou schránkou ploužící se životem, která čeká, až se její čas nachýlí a ona konečně odejde z tohoto světa. A člověk to věděl. Uvědomil si to. Ale příliš pozdě.

Uvědomil si, že zničil sám sebe. A nejen to. Zničil všechno. Chtěl změnit každou maličkost k lepšímu, ale nehleděl na následky. Zabíjel pro potěšení, ztratil úctu ke zvířatům, která mu sloužila tisíce let. Plýtval jídlem a vodou. Svou touhou po moci, svými činy od sebe odehnal své přátele, své blízké a všechny lidi, na kterých mu kdy záleželo. Touha po bohatství ho zaslepila, vedl války, pošpinil a odstranil všechny, kteří mu stáli v cestě k moci a jeho ani nenapadlo, že to jednoho dne může skončit. Byl totiž zaslepen penězi, mocí, slávou a také domněnkou, kterou ho ujišťovali ostatní i on sám sebe, že je vše v pořádku a nic se nemůže stát.

A proto se teď ten člověk trmácel krajinou. Najednou trochu zvedl hlavu. Kdesi v dálce cosi spatřil. Cosi, co už neskutečnou dobu neviděl. Nevěděl, zda ho nešálí zrak. A tak se rozběhl. Jakoby měl pocit, že to, co se mu zjevilo, může za malou chvíli zmizet. A když celý zadýchaný a roztřesený doběhl ke svému cíli, oči se mu zalily slzami. Na tváři se mu objevil úsměv. Ten člověk se díval na malou zelenou rostlinku rašící ze země. A pak si vzpomněl na jednu větu, kterou slýchával v dětství: Naděje umírá poslední. Koutkem oka cosi zachytil. Podíval se na to zpříma a viděl, že je to jakýsi růžek čouhající ze země. Něco ho k té věci neskutečně přitahovalo. Vyhublými prsty opatrně odhrabal hlínu kolem a s lehkým zasténáním to cosi vytáhl. Ukázalo se, že to cosi je malá krabička s nějakými páčkami.

Člověk zkusil zatáhnout za první páčku. Na mysli mu vytanuly všechny ty spálené lesy, znečištěné potoky a vyschlé řeky. Najednou měl chuť to změnit. Chtěl znova vidět zelené lesy, průzračné potoky razící si cestu krajinou a louky plné květin. Zatáhl za druhou páčku. Zvířata. Ryby, ptáci, savci a hmyz. Na to všechno si pamatoval a chtěl to vidět znovu. Chtěl vidět nádherné šelmy plížící se ke kořisti, stáda býložravců vířící prach v savanách, slyšet bzukot včel na rozkvetlé louce a vídat ptáky táhnoucí na jih. Zatáhl za třetí páčku. Lidé. Všichni lidé, kterým kdy lhal, využíval je, ničil je. To všechno kvůli honbě za mocí. Ale i lidé, které miloval, vážil si jich a záleželo mu na nich. Na všechny teď znovu vzpomínal. Podvědomě popotáhl každou páčku na správné místo. V krabičce to lehce cvaklo a on vytáhl malou přihrádku. Bylo v ní něco, co ho na chvíli přimrazilo na místě. Věc, dá-li se tomu tak říkat, kterou ztratil a našel až teď. Člověk vzal své srdce do rukou a vložil si ho zpět do hrudi. Když se zvedl zpět na nohy, nebyl to ten samý člověk. Byl to člověk, který k obzoru upíral pohled plný naděje, kterému z očí zářilo odhodlání, který je ochotný udělat vše proto, aby znovu své srdce neztratil.