Máme za sebou náš historicky první „přespávací“ lyžák. Po letech přemlouvání od našich žáků, jsme letos podlehli a rozhodli jsme se jet na celý týden. A tak jsme vyrazili na Kohútku. Zdejší lyžařský areál je totiž o „level“ výše než naše dřívější destinace na Lopatě či na Stupavě. Ubytovaní jsme byli na chatě Javorka, která nás okamžitě jako mávnutím kouzelného proutku přenesla do roku 1983. Tato chata je totiž jako mnoho dalších chat na českých a slovenských horách jedním velkým strojem času. Došlo tak mi na praktickou výuku historie, kdy někteří hosté, věkem asi padesátníci, pátrali na pokojích a dobových postelích po nápisech, které tam vyryli ještě jako děti, když zde byli také na lyžáku. Nutno dodat, že často úspěšně. Vše jsme brali s úsměvem, protože jsme si řekli, že jsme tady kvůli lyžování a ne kvůli ubytování a vrhli jsme se po hlavě z kopce dolů. Tedy obrazně.

Počasí nám bohužel vůbec nepřálo a horšilo se den ode dne. V den našeho příjezdu bylo kupodivu celé středisko v provozu a všechny sjezdovky jely a tak jsme jezdili. Postupem času se některé sjezdovky uzavřely, respektive roztál na nich sníh, ale hlavní a nejdelší sjezdovka obsluhovaná čtyřsedačkovou lanovkou jela pořád. A tak jsme lyžovali v mlze, v dešti, na sněhu mokrém tak, že jakýkoliv pád znamenal okamžité promočení, ale lyžovali jsme. Někdy se lyžování měnilo v boj. V boj s kopcem, v boj s deštěm, se sněhovou břečkou, s bahnem prostě s celou přírodou. Ale každý večer, když jsme se hladoví sešli u večeře, byli všichni spokojení, vysmátí a hrdí na sebe. Hrdí, že to dnes zvládli, a že se zase o kousek posunuli a zlepšili.

A tak i přes nepřízeň počasí, jsme nakonec odjeli totálně vylyžovaní. Nebyl nikdo, kdo by své lyžařské či snowboardové umění nezlepšil. A i když někteří z toho všeho nakonec onemocněli a „lehli“, celkově se lyžařský kurz vydařil a splnil svůj účel.

(Foto J. Miškar. J. Mačák)