Před několika dny jsem dostal e-mail, který mě moc potěšil, a znovu mě nabíjí energií, že moje práce a práce kolegyň a kolegů ve škole není zbytečná.

Ponechávám úplné znění, jen neuvádím celá jména a příjmení.

Dobrý den, pane řediteli Zimčíku,

ráda bych Vám poděkovala za možnost vzdělávat děti doma.
Před čtyřmi lety jsem se rozhodla vzít dceru ze spádové základní školy (Praha 6) kvůli nepřiměřené inkluzi, (ve třídě byla téměř polovina žáků inkluzívních), každý rok se měnila třídní učitelka, takže se děti nemohly na třídní upnout, v tom dobrém smyslu slova a za celé tři roky se nikdy nevyřešila šikana mezi dětmi, resp. občas se to řešilo, ale velmi zvláštními metodami. Inkluzí byla neúměrně zatížena třídní učitelka, (jak už jsem zmínila, každý rok jiná) i děti, které byly využívány jako pomocníci - support těm pomalejším, takoví malí asistenti. Dcera šla rapidně dolů, nejenže nedostávala potřebné vzdělání, ale v závislosti špatně složeného kolektivu začala mluvit v krátkých větách, ztratila lehkost v logickém propojování informací a situací a nabyla dojmu, že individualita neexistuje, všechno se řešilo v kolektivu. A všichni měli jedničky. (Takže chápu, že někteří rodiče byli spokojení, pokud se dívali pouze na výsledky v řeči číselného hodnocení, na druhou stranu věřím, že část dětí to demotivovalo, stejně jako moji dceru, která to nechápala a trápilo ji, proč dostane stejnou známku (1), jako spolužák, za kterého většinu úkolu udělá asistent a stačí, aby přečetl začátek věty, zatímco ona pracuje samostatně a musí přečíst celý odstavec. Děti nejsou hloupé, možná na chvíli, v té extázi nástupu do první třídy uvěří, že všichni jsou si rovni a kamarádům je třeba pomáhat, ale také velmi rychle jim dojde, že to nedává smysl, rozdíly přece jsou a pokud nejsou rozdíly v hodnocení, tak k čemu je snaha?
Vzhledem k tomu, že dcera je silný ročník 2008, tak nebyl možný přestup na jinou základní školu a já jsem ze dne na den byla postavena před rozhodnutí, jestli jít do domácího vzdělávání. Nebyl to můj cíl a ambice, ale jedno jsem věděla jistě, nechci nechat svoji dceru „zničit“ na stávající základní škole. Rozhodnutí pro domácí vzdělávání bylo náročné jen v tom, že to bylo opravdu ze dne na den.
To, že jsem do toho šla, bylo čistě z rozhodnutí zachránit v dceři radost z učení a později z toho také vyplynulo vzepření se systému ve školství, který je v mnoha ohledech nefunkční a navíc trpí různými rozhodnutími od zeleného stolu.

Nejtěžší na domácím vzdělávání bylo napravit nedostatky za tři roky v ZŠ, najít svou cestu efektivní výuky a vyrovnat se s reakcí okolí. Zvládla jsem to během několika měsíců a pak už jsme si domškoláctví užívali. Ale rozhodně to nebyly jednoduché měsíce.
Navázat na velmi sporé základy výuky, které byly navíc postaveny na pohyblivých píscích špatných rozhodnutí seshora (úpěnlivá snaha začlenit velké množství inkluzívních dětí do kolektivu, který se pak rozpadal do nefungujícího vzdělávacího prostředí - vždycky jsem to přirovnávala ke sportovnímu prostředí, těžko na jednom místě, v jednu chvíli a se stejným trenérem dosáhnout výsledků, když část mužstva musíte naučit základy, část základy má nebo rychle pochopí a potřebují trošku vyšší cíle a část je po úraze v rekonvalescenci, jsou rádi, že chodí, aneb síla kolektivu determinovaná nejslabším článkem. Chaos, ve kterém prostě není možné ani jednu skupinu k něčemu pořádně vést, natož naučit). Po několika měsících jsme najely na systém, zpevnily základy a stavba nových informací už byla hra a radost.
Druhým aspektem, který byl pro mě velmi těžký, byl zarputilý postoj okolí, protože většina lidí, včetně mých rodičů, se na mě dívala jako na podivínku, „alternativní" matku, která si vymýšlí nějaké novoty. Zastávali názor, že všichni prošli klasickou základní školou a nikomu se nic nestalo (dle mého názoru opět alibistické a velmi diskutabilní). Informovanost o domácím vzdělávává je téměř nulová. A tak pro většinu znamená domácí vzdělávání neorganizované, (ve smyslu bez dozoru státu či zaměstnavatele) "válení se doma“ a nicnedělání (paradox - pokud vám nikdo neorganizuje den/měsíc/rok, zní to hezky, ale musíte mít velkou míru vůle a disciplíny, navíc za všechno zodpovídáte sami, takže případné neúspěchy nemůžete hodit na anonymitu instituce). Připadala jsem si jako příživník - nechce chodit do práce, tak učí doma (paradox, nechodila jsem do práce, protože jsem učila doma). Jedinou podporu jsem vlastně slyšela od přátel ze zahraničí, kteří nešetřili obdivem a mentálně mě hojili.
Bylo velmi unavující a demotivující neustále vysvětlovat okolí, proč učím doma a poslouchat různé, často velmi ponižující poznámky. Vyřešila jsem to jednoduše, přestala jsem vysvětlovat, protože jsem zjistila, že to vlastně nikoho nezajímá, všichni vyznávali klasickou školní docházku, pochopila jsem, že to, co dělám není osvěta, ale nikdy nekončící obhajování se před okolím, které mě manipulovalo do pocitů, že dělám něco špatně.
Rozhodla jsem se tomu postavit.To, jak postupovala škola a co napáchala, jsem přestala řešit a učila po svém a to, že učím doma jsem říkala s hrdostí a začala si to užívat, protože to není lehká role, navíc s identifikovatelnou zodpovědností - pokud dítě nebude mít výsledky, nikdy se nebudu moci vymluvit na jiné učitele nebo úroveň samotné školy.
Strávila jsem s dcerou M..... dva roky, naučila jsem ji i vázané písmo, protože jsem praxí zjistila, že Comenia skript v naší svázané společnosti zaklíná dětem možnost přečíst vázané písmo a situaci jim tím spíše ztěžuje.
Svého rozhodnutí rozhodně nelituji, (i když si musím přiznat, že to znamenalo vzdát se intenzívních sociálních vazeb v dospělém světě a možné kariéry a zvyknout si na jakési pohrdavé vyčlenění). Prioritou pro mě bylo vzdělání dětí a radost z žití, odměnou intenzívně strávený čas s nimi a možnost poznávat je. Murielka se dostala na osmileté gymnázium a je absolutně spokojená, našla si kamarádky a vyvrátila tak všechny jedovaté řeči zlých jazyků, že domácím vzděláváním se z ní stane asociál plný strachu z kolektivu.
Vzhledem k tomu, že syn F..... navštěvoval stejnou ZŠ jako dcera, procházel stejnými systémovými problémy, jen s tím rozdílem, že jemu se měnila třídní učitelka každé pololetí, jsem plynule přešla na domácí vzdělávání i s ním. Bylo to v hysterické době Covidu, ve které jsem paradoxně poprvé pocítila jisté zadostiučinění, protože ta doba oddělila všechny od sociálních kontaktů ve škole, v kroužcích a jiných volnočasových aktivitách i v práci a všichni rodiče najednou museli vyzkoušet jaké to je být 24/7 se svými a nemít možnost si od nich odpočinout odchodem do školy a do práce. A starat se intenzivně o domácnost, protože se v ní najednou opravdu žilo, vařit, protože všichni museli jíst doma a ještě zvládnout práci a výuku dětí. Pro mě bylo překvapením, kolik lidí nezvládalo být intenzivně se svojí vlastní, nejužší rodinou. Nám ta doba nepřinesla žádnou výraznou změnu, naopak dcera věděla jak se učit a zvládala online výuku v pohodě. F..... byl na domácí vyučování zvyklý.
Poprvé jsem slyšela od okolí obdiv, že tuhle situaci zvládám, protože rodiče, kteří každý den svěřují výuku svých dětí škole, najednou pochopili, že vyučovat doma neznamená mít nohy na stole.
Naše učení se doma přineslo ovoce, M..... nastupuje v září do tercie a F..... do primy, různých gymnázií. Musím říct, že není lepší zadostiučinění těm, co naši cestu zesměšňovali.

Ještě jednou děkuji, že jsem mohla díky vašemu propracovanému systému a otevřenosti "dělat věci jinak“, prožít se svými dětmi krásné, velmi intenzívní a inspirující roky.

Alena J.........vá