Je smutné, že i čtvrt století let od roku 1989 přetrvává u části vedoucích pracovníků ve školství stav nízkého právního vědomí. Za ještě více povážlivou považuji úroveň právního vědomí mnoha obecních politiků a školských úředníků. Řada starostů, radních a zastupitelů často rozhoduje bez řádných právních znalostí, čímž školám někdy vytvářejí zbytečné materiální i nemateriální škody. 

Nepsaná pravidla

Školská legislativa se dá rozdělit na tři druhy pravidel. V první skupině jsou předpisy, které by se měly za všech okolností dodržovat a plnit. Mnoho z nich je platných i mimo oblast školství, Úmluva o právech dítěte má platnost mezinárodní. Tyto předpisy jsou dány ve formě zákonů, nařízení vlády ČR a vyhlášek jednotlivých ministerstev. Do druhé skupiny, skupiny směrnic a pokynů, patří různé metodické pokyny, instrukce, směrnice, návody ministerstva školství a příkazy ministra nebo jeho podřízených. Třetí skupinou jsou „nepsaná“ pravidla (zvyklosti), která se kupodivu ve školách stále poměrně přesně dodržují a učitelé se těmto zvyklostem podřizují.

Tato pravidla jsou pak vkládána do vnitřních řádů školy, režimů školy, pravidel chodu školy, či jak se všechny ty dokumenty vlastně jmenují, a také do metodických pokynů k jednotlivým předmětům, jak je vytvářejí různá metodická sdružení. Ve skutečnosti se jedná o soubory restriktivních bodů, které mají zabezpečit nerušený chod školy a školního zařízení v době, kdy se obě strany, žáci i výchovní pracovníci a další zaměstnanci školy, střetávají.

Hovoří-li s učitelem, žák se postaví

Zaměřím se na „nepsaná“ pravidla. Nejde o závazné normy, ale vyučující se s nimi setkávají každodenně. Z těchto zvyklostí se často stávají pravidla psaná, proto se stávají možným zdrojem napětí, když se učitelé a vychovatelé odvolávají na tato ustanovení, zatímco zákonní zástupci žáka kladou nepříjemné otázky, zda jsou tato pravidla „správná a zákonná“.

Jaká jsou „nepsaná pravidla hry“, jak je vsugerovávají např. řády škol?

Žáci se při příchodu do školy přezouvají. Žáci musejí mít svou obuv podepsanou. Žáci zdraví všechny pracovníky školy. Chovají se slušně a ohleduplně. Hovoří-li s učitelem, žák se postaví. Do školy nenosí cenné věci (není specifikováno, co je cenná věc)…

O nic lépe na tom nebývají ani učitelé. Tohle je jen zlomek z příkazů, které směřují k nim:

Učitel přichází 15 minut před svou první hodinou do školy. Učitel si po příchodu do školy zjistí ve sborovně, zda není pověřen nenadálými úkoly (suplováním). Učitelé převádějí žáky řádně seřazené do další pracovny. Kouřit smějí pracovníci školy jen ve vyhrazených místech (popřípadě nesmějí kouřit v budově školy vůbec)…

Nepopírám, že celá řada těchto pravidel slouží k zajištění bezpečnosti a zdraví žáků a nerušeného chodu školy. Zároveň však letitá tradice, pedagogický úzus a zejména „učitelský folklór“ vede k tomu, že se vnitřní řády škol ocitají na samé hranici (někdy ji i překračují) dodržování Úmluvy o právech dítěte. Nezakotvenost podobných pravidel ve vyšších právních normách vede ke skutečným krizovým situacím mezi pedagogy a rodičovskou veřejností a vyúsťuje pak ve stížnosti adresované na nadřízené školské odbory a ČŠI.

Oporu v platné legislativě nemají

Bez pravidel, která reagují na každodenní situaci, není provoz škol a školských zařízení možný. Jen je vhodné nepřenášet letité vnitřní řády škol do nových školních roků, reagovat na měnící se skutečnosti, věk a psychickou vyspělost dětí a vývoj interní situace na škole a hlavně volit srozumitelný, stručný, konkrétní a zdvořilý vyjadřovací styl pokynů.

Vedle pravidel vtělených do vnitřních řádů škol existují i další tradice a zvyklosti, pro něž také nenajdeme oporu v platné legislativě. Např. ničím nepodepřené zvyklosti, že domácí úkoly žáků základních škol mají být podepisovány rodiči, že zápisy hodin v sešitech mají být číslovány, že mají být číslovány domácí úkoly, že mají být stránky v sešitech opatřeny okraji, že se datum píše číslicemi a jindy slovem, že se používá jednotný typ sešitů na daný předmět u všech žáků, že se nesmí při vyučování a především při zkoušení napovídat...

Tato pravidla se v nejlepším případě vytvářejí jako jednotná dohoda vyučujících v „předmětových sdruženích a komisích“ (á propos, kde najdete tyto pojmy, ve které školské normě), v horších případech se pak předávají jako „dobré“ zkušenosti z generace na generaci, aniž by často uměl vyučující svůj požadavek na žáky racionálně obhájit.

Rozhlédněte se kolem sebe

Školu také ohrožuje vůbec žádné nebo jen formální strategické plánování. Důsledkem je chaotický a jen náhodně efektivní rozvoj školy. Špatný styl řízení školy vede ke ztrátě motivace, formálnímu vykazování činnosti, organizační i funkční neefektivitě. Stejně jako nekorektní vnější hodnocení – na základě subjektivních kritérií, nepodstatných a náhodných jevů nebo hodnocení, které není vztaženo k reálným podmínkám a schváleným učebním dokumentům. Důsledkem bývají neúplné, jednostranné nebo zkreslené informace, na základě kterých je pak přistupováno k opatřením vůči škole. Ohrožující je také neochota či přímo neschopnost akceptovat nutnost změn jako reakci na měnící se podmínky, normy a očekávání. Rozhlédněte se kolem sebe, určitě tam všechno popsané najdete.