Interaktivní putování po Březové

Tětka Čertica čo vyprávaly

„Já predca len verím v ty všelijaké byliny, že majú čarovnú moc. Treba aj ten laskavec! Keď som bola mladá dievka, kolko razi som si povedala: „A čo mňa nigdo něbudě mať rád?“ Nahladala som si pár lístečkuov teho láskavca a zavjazala do trávnice. Kerýsi deň poslala ňa mamka do Brodu. Z Brodu som išla len sama a hybaj pres Králov, abych bola speše doma. A fryško, len sa znášám, a tu vám tací dva chlapi za nú. Aj som sa zlakala! A len skok a skok a už som bola na Volenove. Sotva som dechu popadala. Spomeněm si, že mám láskavec v trávnici. Rozvjažem tráčky a hybaj ven s laskavcom. Od téj doby som němala chuť na žiadné čáry“.

Zdroj: ŠEVČÍKOVÁ, M. Březová. Březová: L.V.Print, 2013. ISBN 978-80-904183-1-8.

Vzpomínky paní Františky Vaculové, přezdívané Andělka

„ Janáček přijel do Březové přes Lopeník a chtěl se podívat do březovského lesa ke kyselce. Moje švagrová Kateřina byla tenkrát mladá dívka, mně bylo asi pět roků. Tož sa oblékla do svátečního kroja s dalšíma dívkami (jejich přezviska byla Kozárka, Žajgla, Terka), aj mňa mamička nastrójila do kroja a šly mu zpívat. Mamička nám upékli ešče pagáček do šátku a šly sme ke kyselce…Držela jsem se Kateřiny za ruku a zpívaly jsme, já také. Dnes už z těch žen, které mu tam tenkrát zpívaly březovské pjesničky, žádná nežije,jedinou pamětnicí su já. Potom šel Janáček za jedným, který tam sekal trávu a zeptal se ho, jestli by mu nezazpíval písničku o sečení. A tož on zpíval:

Kosí Janko, kosí trávu na zelenej lúce
Mara za ním pohrabuje, drží hrable v ruce.

Pak sme usedly do stínu krásných buků, napily sme se kyselky, pojedly sme pagáčky a zpívaly:

Ej hora, hora, zelená hora,
kdosi mňa do tej horenky volá…

Na zpáteční cestě už byl mistr unavený a tož ho jeden forma vzal na vůz a vezl ho do dědiny, kde přespál u pana učitela a druhý den ho kdosi odvezl do Brodu. Od té doby se téj kyselce říká Janáčkův pramen.“

Zdroj: BARTOŠÍKOVÁ, A., HOLEČKOVÁ, M. Za studánkami Bílých Karpat. Beroun: Nakladatelství MH, 2006. ISBN 80-86720-26-8.

Leoš Janáček podnikl svou první výpravu za lidovou březovskou písní 20. května 1899. Takto popsal svůj příjezd: „Z hloubky do úpatí Lopeníčka zdvíhá sa na protilehlé stráni Březová. Sjíždíme rychle v dědinu, v níž tenké máje vysoko vlají.“

Ještě téhož dne proběhlo první setkání s místními zpěvačkami.

„Večer nečekali jsme na ně dlouho, ku zpěvu jsme je dlouho nepobízeli; nestyděly se ani se neostýchaly. Jedna zvala se Kača Žajglé (Katuša Vaculová), druhá Kača Moravké (Katuša Moravčíková), třetí Ustyna Škabé (Justýna Gardoňová). V nezkrocené síle zpívaly každou píseň „od konca do konca“ […]Hlas k hlasu přiléhal jako srostlý a zdravá plíce stačila do obdivuhodných délek… Tak, jak tu jsem slyšel zpívat, nedomyslel jsem si dosud žádnou píseň táhlou […]“

Následujícího dne, na svatodušní neděli, navštívil místní chrámovou mši.

„Sezvánějí k bohoslužbám. Jest svatodušní neděle. Pohlížím z chaloupky na proudy čistě vystrojeného lidu. Co to květu, co to barev na osobách vzrostlých a též na drobných dětech. Šel jsem též do kostela. Po točitých schodech dostal jsem se na vysokou kruchtu. Až závrať pojímala při pohledu do prostor chrámových. K oltáři blíže byla záplava červeně na skvostně prošívaném kroji děvčat. Barvy bledly čím více ke dveřím: v bílé haleny halí se tu staré ženy i muži. Radost byla pohlédnouti, když při ofěře všechny ty barvy začaly se pohybovati: nejinak, než očarovaná louka. Hořící mák předbíhal chrpu a skákal v bílá pole jiskerek: a tak se vlnilo k oltáři a od oltáře.“

Však zhrozen hudbou, raději mši opustil. Vydal se na obchůzku po vsi. Navštívil pár místních obyvatel, kteří ho vzali na procházku k nedalekým léčivým pramenům místní Kyselky.

„Bylo třeba slyšeti písně v boží přírodě. Proto pustili jsme se odpůldne se šohaji ku Kyselce, jest to nablízku v lesíku obecním zřídlo zdravé, léčebné vody.“

Další den si Janáček vyžádal dva nejlepší zpěváky, s nimiž se chtěl vydat na vrch Velkého Lopeníku. Výhledem na okolní vesnice a krajinu byl naprosto okouzlen. „Striežavy sice ležely na vrchu, ale což, pro vyhlídku vlastně tam nejdem, ale zkoušet písně, jež odtud až do Tater bijí. Kus slaniny s chlebem a slivovicí, o které se veršuje „do života nieškoď, do priekopy neshoď“ přišlo nám vhod na vrchu. […] Jest tu pravý francouzský park a zahradníkem – přistřihovačem bukoví – jest bílá ovečka.“

Zdroj: VYSLOUŽIL, Jiří. Leoš Janáček. O lidové písni a lidové hudbě. Dokumenty a studie. 1. vyd. Brno: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, str. 210 - 217.