Interaktivní putování po Březové

Pověst o muži se zlatou nohou

V místě současného parkoviště byl kdysi dávno malý obchod se smíšeným zbožím. Rodina, která jej vlastnila, měli jednoho syna jménem Roman. Roman byl teeneger a mezi jeho záliby patřila rychlá jízda na motorce. Jednoho dne jel opět na motorce hodně rychle, vyboural se a přišel o nohu. Jeho rodiče byli bohatí, a tak mu koupili zlatou nohu. Roman věděl, že tato zlatá noha byla drahá, a tak vždy říkával rodičům: „Až umřu, přál bych si, abyste mě zakopali do rakve i se zlatou nohou.'' Rodiče se vždy jen zašklebili! Roman ještě dodal: „Pokud mi to nesplníte, budu vás strašit nadosmrti!'' Na druhý den ráno se rozhodl, poprvé po dlouhé době, sednout na motorku. To se mu nevyplatilo a srazilo ho auto. Zemřel. Jeho rodiče se z toho nemohli dlouho vzpamatovat. Krátce na to umřela matka a její manžel zůstal sám. Vzhledem k tomu, že právě začala válka, lidé neměli peníze a brali si jídlo na dluh s tím, že až válka skončí, zaplatí mu. Bohužel obchod začal krachovat. Hokynáři nezbývalo nic jiného, než vykopat tu zlatou nohu. Mezitím se přestěhoval do kostelní věže. Jednou večer slyšel divné zvuky na schodech: ,,Bum!“ Ticho. „Bum!“ Ticho. „Bum!''. Vyděšeně vstal z křesla a uviděl ve dveřích svého syna. Ráno jej našli mrtvého.

Konec 2. světové války na Březové (pod Velkým Lopeníkem)

Osobní vzpomínky na válečné události zachytil obecní kronikář František Polášek takto:

„Dne 18. dubna mně před válečnými hrůzami utekla moje žena Fana na Slovensko i s ostatními, kteří si nebyli jisti v chatrných sklepích životem, ale když večer trochu utichla palba, vzal jsem krávy a šel jsem za ní. Prodíral jsem se rumunskými jednotkami, které právě opětovaly německou palbu, přičemž nám střely létaly nad hlavou.

Dostal jsem se šťastně až ke Kyselce, kde už bylo více občanů. Únavou jsme usnuli v takové ohromné jámě, zřejmě vyhloubené od granátu, kde se nám za hromadné palby jako zázrakem nic nestalo. Druhého dne večer v 10 hodin mi to nedalo a vrátil jsem se domů i s kravkami. U nás se svítilo a na dvoře hlídkovali rumunští vojáci, kteří mě pustili dovnitř až na zákrok lékaře, s nímž jsem se domluvil slovensky.

Byla u nás totiž ošetřovna, lékař se šesti zdravotníky, před domem na jabloni visel znak Červeného kříže. Ve čtvrtek 19. dubna byla všechna hrůza dovršena, když tři rumunská letadla bombardovala Březovou. Mluvilo se o tom, že to provedli podvodně Němci na rumunských strojích. Poté poslední občané kvapem opustili domov a odešli i s dobytkem na Slovensko za svými sousedy. Mně Rumuni přikázali, abych šel sbírat mrtvé a raněné, ale lékař to nedovolil. Tak jsem i já ve tři hodiny ráno 20. dubna s nejnutnějším živobytím a s kravkami znovu odešel po stopách předcházejících. Cestou jsem viděl plno zabitých německých i osvobozeneckých vojáků a koní, všude sám voják, všiml jsem si také, jak sovětští dělostřelci pálili z obávaných kaťuší na vrchy kol Březové proti německým postavením.

S ostatními jsme se prodrali frontou až do Bošáce, kde mě ochotně přijal můj přítel Kadlec. Březovjanů byla plná dědina, i moja Fana mě tam našla. Na domov jsem ale nemohl zapomenout, stále jsem přes nebezpečí života třikrát v noci Březovou navštívil a zase se vrátil. U nás v domě byl hotový špitál, plno raněných a mrtvých.

Už jsem si na vojnu zvykl a po třetím výpadu z Bošáce jsem zůstal doma natrvalo. Moje Fana se vrátila domů s kravkami až 28. dubna, kdy už bylo po válce.“

Zdroj: ŠEVČÍKOVÁ, M. Březová. Březová: L.V.Print, 2013. ISBN 978-80-904183-1-8.

Druhá světová válka na Březové

Koncem 30. let v Německu, když byl u moci Adolf Hitler, se začala stahovat nad celou Evropou hrozba další světové války. Dne 29. září 1938 dolehl na republiku Mnichovský diktát. Po vyhlášení mobilizace, 24. září 1938, odjeli na nádraží do Uherského Hradiště na 17 selských vozech i záložníci z Březové. Ti se tak snažili dostat se ke svým vojenským útvarům.

Politickou situaci po Mnichovu využila Hlinkova strana, která se snažila o odtržení Slovenska od českých zemí a o připojení Moravského Slovácka ke Slovensku. Nálada mezi lidmi byla špatná. To samé se dělo i v Březové. Dne 28. října 1938 vyhlásila obecní rada usnesení: „Obecní rada v Olšovci, okres Uherský Bod, je si vědoma plné vážnosti a odpovědnosti dnešní doby a její historické důležitosti pro náš stát a národ. Usnáší se na své dnešní schůzi, týkající se zamýšleného rozdělení země moravskoslezské, že jsme pro spolupráci se Slovenskem a Českou zemí, avšak rozhodně trváme na nedělitelnosti Moravy.‘‘ Podobné usnesení přijalo téhož dne i obecní zastupitelstvo obce Březová. Tato usnesení odeslaly obě obce Zemskému úřadu v Brně.

Březová se díky blízkosti hranic stala strategickým místem, které bylo hlídáno českými i německými pohraničními strážníky. V roce 1940 zde byly dokonce kasárny, které však v prosinci 1941 vyhořely, prý od petrolejové lampy, ale do roka byly znovu obnoveny.

Nicméně i přes početný zástup pohraničníků se podařilo asi 200 osobám uprchnout. Byli mezi nimi i dva američtí letci, kteří se zachránili skokem s padákem a delší dobu se v kraji ukrývali.

Foto: Hospoda, která byla zničená bombou za druhé světové války.

Konec války znamenal pro Březovou přímý přenos ústupových bojů. Osvobozenecká armáda maršála Malinovského spolu s rumunskými vojsky zahájila prudkou dělostřeleckou palbu na německá postavení v obci. Zvláště nezapomenutelná zůstane pro Březovany neděle 15. dubna, kdy po celý den padala na Březovou hrůza z děl a kulometů, neboť Němci se přechodně zachytili na Studeném vrchu a Lopeníku, kde vzdorovali palbě osvobozenecké armády. Tvrdě se bojovalo o Čaňův mlýn, který Němci večer na ústupu zapálili, takže shořel do základů. Nikdo si nebyl jistý životem. Obětí této neděle se stali tři občané z Březové, dva z Olšovce a dva z Lopeníka. Ten den odpoledne zahájili Němci ústup z vesnice a jim v patách se do Březové dostala rumunská vojska, jejichž generál se se svým štábem ubytoval na faře. Na druhý den se však Němci opět objevili v olšovských zahradách a u Vápenského mostu a boj pokračoval. Když pekelná palba nepolevovala, rozhodla se 16. dubna většina obyvatel k evakuaci. V noci zamkli své domečky a s celými rodinami i dobytkem se dali na nebezpečný pochod přes linie rumunských jednotek na Slovensko.

Od pamětníků jsem se dozvěděla, že některé rodiny utíkali do hor. S sebou si vzali vozíky zapřažené krávami, neboť koně jim zabili Rusi. Na vůz si nejčastěji brali peřiny a hlavně jídlo. Co mě vyprávěli pamětníci, do hor uteklo pět rodin. Ostatní rodiny utíkaly za kyselku. Jakmile utekli vysoko do hor, dali si na zem peřiny, deky a šli spát. Bohužel počasí jim nepřálo, neboť celou noc pršelo. Brzy ráno, když se vzbudili, uviděli před sebou čtyři mladé kluky, kteří všem pomohli se opatrně dostat přes hranice na Slovensko do Bošácé. Tam byli lidé velmi hodní a ochotní. Březovští spali ve chlévech na seně a někteří na hůrách.

Březová si od válečných hrůz oddechla až 26. dubna, kdy Sovětská armáda zahájila dobře připravenou ofenzívu a zahnala fašisty až za Uherský Brod. Březovští utečenci se začali vracet z Bošáce a okolních pasek a mnozí byli zoufalí nad troskami svých domů.

Zdroj: ŠEVČÍKOVÁ, M. Březová. Březová: L.V.Print, 2013. ISBN 978-80-904183-1-8.